Stařec a moře

Nedávno jsem otevřela školu online zrovna v den, kdy byly třídní schůzky a tak jsem šla. Nemá smysl hovořit o úrovni českého školství. Je to vždy o jednotlivcích a čestné výjimky, aby člověk pohledal. Byl to prostě skok do jiné dimenze.

Zatímco probíhala bouřlivá diskuze, zda je správné, že si děti píší na Whatsappu, já vyřídila zprávu od dcery na Viberu, zprávu od syna na Messengeru, zkontrolovala jak běží reklama na Facebooku a trvat to ještě chvíli, hodím snad tu sad story na instáč. Čímž vůbec neobhajuji, že děti visí na sítích dnem i nocí. Možná je ale čas přijmout fakt, že doba se od našeho dětství změnila. A než něco zakazovat nebo strašit rituální vraždou, možná lépe zjistit jak to funguje a poučit. Prostředí bylo natolik nepodnětné, že po závěrečném povzdechnutí jedné z maminek, že ženy ve čtyřiceti už stejně nikoho nezajímají, jsem odcházela domů v operačním modu "stařec a moře".

O dva večery později jsem stála na parkovišti s bandou dvacetiletých kluků a holek. Skryti živým plotem jsme se tajně plížili do restaurantu, abychom vybafli jako narozeninové překvapení na jednoho z mých hochů. A tam jsem si uvědomila, jako mnohokrát už, že život se má prožít, ne přežít. Ačkoliv jako většina z nás, i já řeším denně vážná témata, neznamená to ještě, že musíme být suchaři. Asi nejlépe to vystihl jeden z té bandy:

Já: "Nevidím na jídelní lístek, si musím vzít brýle. Stáří už asi klepe na dveře."

On: "Veru, hlavně drž tu kliku a stáří nikdy nepusť dál."

Tak držte kliku a mějte skvělý den :-)