Lucky star

Moje mamka odjakživa říká, že jsem nedělňátko narozené pod šťastnou hvězdou. Takže ať se v životě děje cokoliv, věřím v ní. Tento týden však měla co dělat, ta moje šťastná hvězda, protože to byly dny jak malované.

Pondělí
Mám být v 8,30 na letišti. V 8,55 stojím na okruhu, protože jsou zavřené tunely. Kamioňáci mi naštěstí radí prokličkovat mezi auty a vyjet zákazem vjezdu, takže již v 9,30 jsem na letišti jako na koni a plním svoji misi. V 10,45 zjistím, že jsem se zakecala a mám být už na cestě někam jinam. Mažu zpět k autu, kde zjišťuji, že nemám parkovací lístek. Takže na šteklích a v třicetistupňovém vedru pádím na druhý konec letiště pokorně dostat pokutu a náhradní lístek. U okénka je fronta letištních zaměstnanců tak na dvě hodiny. Dojmu je svojí sad story, takže mě pouští před sebe. Když se psychicky připravuji na pokutu, pán za přepážkou mi sdělí, že pro dnešek mi to odpustí, ať si vezmu nový lístek a zmizím. Vůbec tu informaci nerozebírám, beru lístek a klopýtám přes půl letiště zpět k autu. Zbytek dne je sice náročný, ale už běží jak na drátkách.

Úterý
Cvičím svých šest úterních lekcí, vedro jako v pekle, IQ se roztéká jako asfalt.

Čtvrtek
Cvičím jak o život, vedra trvají. Intelektuální krize vrcholí, když jdu na soukromou lekci a nemůžu najít jógamatku. Zírám jak jojo do prázdného auta neschopná zrekonstruovat, kde všude jsem se poslední dva dny s mou zelenou přítelkyní pohybovala. Trvá mi dalších šest hodin, než si vzpomenu, kde jsem jí zapomněla. Naštěstí klientka má ještě náhradní podložku, kterou mi nezištně půjčuje. Nicméně já, nechápu jak, na ní uklouznu a natluču si koleno. Říkám si, že to už je fakt vrchol.

Sobota
Vrchol týdne má však teprve přijít. Sedím s kámošem v nejmenovaném obchodním centru v kavárně na střeše. Člověk by řekl, bezpečná zóna. Jenomže, některé stolky jsou umístěné u skleněné zábrany za kterou je prázdno, prostě dvoupatrová díra dolů. Vytahuju mobil z kabelky a najednou, fakt nevím jak, mi vylítne z ruky a já jen hledím, jak mobil letí ty dvě patra dolů a přistává na půlkruhové stříšce východu D. Obě patra návštěvníků nejdřív zírají na ten úkaz dole a pak na ten úkaz v šatech nahoře. Chytnu děsný výbuch smíchu a jdu se přiznat na informace. Slečna na informacích si to nechá dvakrát převyprávět a pak s nevěřícným výrazem ve tváři volá údržbáře.Ten přinese žebřík a za ovací přihlížejících návštěvníků sundavá mobil ze stříšky. Přebírám si domnělé ostatky mého věrného přístroje a světe div se, on žije! Telefon bez jediného škrábance funguje, jako by vůbec nezažil volný pád. Přijímám gratulace od kolemjdoucích, údržbář praví, že se mnou asi nebude nuda a kámoš konstatuje, že tohle je lepší, než návštěva kina. Beru to jako poklonu.

Nuže, milí přátelé, ať i nad vámi svítí šťastná hvězda a ať nemá tolik práce, jako se mnou tenhle týden. Mějte hezké sny.