Kaktusové ostny

Mám se rád(a), nebo ne, trhám ostny kaktusu... Kdo znáte Šimka a Grossmanna, tak víte, ostatním hlásím, že se jedná o parafrázi jednoho z jejich geniálních textů. Dle hromady článků, kurzů a dalších akcí s podobnými názvy, které mi chodí do cesty, se zřejmě jedná o aktuální téma. Vidím to takhle.

Člověk se učí mít se rád takový, jaký je. Je to proces. Nejdřív si připustíte, jací jste. U toho se dost lidí zasekne, páč může být dost bolestné podívat se do zrcadla. Pokud jste zvládli vidět aspoň kousek sebe, další věc je, vyrovnat se s tím. Že nejste dokonalí. Na druhou stranu, nikdo není dokonalý. Fakt nikdo. Další fáze, když už víte, kdo jste, pracovat na sobě. Jasně, že přichází úspěchy provázené neúspěchy a naopak, to aby byl život barevný. Obvykle ve chvíli, kdy si říkáte - jooo, už jsem to překonal(a), tohle mě nerozhodí, přijde situace, která prověří, jestli si to jen nenamlouváte.

Dle mého je to proces na celý život. Trochu jako počítačová hra. Vyřešíte úkol, jdete do dalšího levelu. Posejříte to - nevadí, spadnete o úroveň níž a zopakujete si lekci. Někdy je to sranda a zábava, někdy je to vysilující a únavné. Ale pořád je to hra. Někde jsem četla, že krásu, kterou vidíme v ostatních, je jen odrazem naší krásy, která se v nich zrcadlí. Za mě dobrý. Nuže nechme sukulent žít a pojďme do dalšího levelu. Mějte krásný den.