Zkouška víry

Jak jste zjistili, víkend jsem strávila na masérském kurzu. Kurzy mám ráda, a to nejen pro jejich samotný obsah, ale i pro lidi, kteří se sejdou a vzájemně obohatí.

Na tomhle kurzu jsem si mimo jiné uvědomila, že jsem fakt ukecaná a lehce hyperaktivní. A asi přesvědčivá, protože na závěr, aniž bych jakkoli lobbovala, všichni účastníci včetně lektora prohlásili, že když vidí má záda, začnou chodit na jógu.

To jen krátká odbočka, nyní k příhodě. Cestou domů jsem se, jako tradičně, stavila pro nákup. Poslední roky mám pocit, že mou hlavní funkcí je pozice vrchního zásobovače a kdybych přišla domů bez jídla, potomci mě jako Marušku z pohádky vyšlou do mrazu pro jahody. Teda rohlíky. S taškou plnou jedlých hodnot vracím nákupní vozík zpátky a zasekne se mi v něm desetikačka. Lomcuju s vozíkem i s mincí a nic. Štve mě to, ale konec konců, už jsem přišla o víc. Chci to vzdát, když tu přijde pán v důchodovém věku. Razantně sdělí, že se přeci nevzdáme a že mi pomůže. Lomcuje s tou zpropadenou mincí jak o život, ale výsledek žádný. Opět to chci vzdát, tak holt vozík sežral desetikačku. Ale pán je rozhodnut, že je to můj peníz a je fér, abych ho dostala zpět. Odlapí nějakého hocha a ten tu minci z vozíku nakonec vyloví. Děkuji oběma a ohromena kráčím k autu. Jak názorný příklad. Někdy prostě nemáme náladu brát se za něco, co nám patří. Někdy už nemáme sílu a chceme to vzdát. Ale pokud to stojí za to, vždycky se objeví někdo, kdo to za vás nevzdá a tu víru vám vrátí.

Včera na kurzu jsem se naučila hezké čínské přísloví: "Chceš být šťastný? Tak buď." Nuže, milí přátelé, buďme šťastní a vězme, že když to vypadá mizerně, je to jen zkouška naší víry, že za to stojíme