Pod kontrolou

Ačkoliv mají moji drazí hoši na svědomí výrazné zešedivění mých vlasů a můj nervový systém díky nim značně zesílil, na straně druhé mě svojí přítomností dokáží mentálně vrátit do teenagerovských let. Ovšem že to dojde tak daleko, aby se role zcela obrátily, to jsem nečekala.

Pravila jsem tuhle neprozřetelně jednomu z nich, že se po čase potkám s jedním kámošem. Už významný pohled mě měl varovat. Den poté mě oba moji drazí pozvali na oběd. Já naiva byla potěšena tím zájmem. Ovšem než jsem vůbec stihla vzít do ruky vidličku, nastal tento rozhovor:

Drahý 1: "Tak co, viděla ses s tím kámošem?"

Já: "Co?? Jak to víš?"

Drahý 2: "Jsem mu to řek. Tak viděla nebo ne?"

Já: "No viděla. A co jako?"

Drahý 1: "Aha! A co jste dělali?"

Já: "Jak jako co jsme...no pokecali jsme. Proč vlastně...?"

Drahý 2: "Veru, Veru, nějak ti září oči. Jseš si jistá, že jste jen pokecali?"

Já: "Cože?? Jasně, že jo. Co bysme asi tak .. a co je vám kruci do toho?"

Oba: "No musíme tě chránit přece, abys do něčeho nespadla."

Asi takhle. Příště jim radši neřeknu ani to, že se chystám k zubaři. Normálně mám strach, že dostanu zaracha. Mějte prima neděli a užijte zasněžený den.